VÝCVIK RETRIEVERŮ

bojová porada
kliknutím zde zobrazíte obrázek v plné velikosti
Připraveni k dohledávce
kliknutím zde zobrazíte obrázek v plné velikosti

Ferdovo retrívří tažení

Ahoj, jmenuju se Ferda a dostal jsem za úkol vám napsat, jak jsme se účastnili retrívřího tažení. Abyste tomu rozuměli, já nejsem žádný retrívr, ale čistokrevný libeňský voříšek a tudíž jsem se této akce účastnil jako nezávislý pozorovatel a tak vám jako jediný můžu objektivně napsat,jak to všechno bylo.

Byla sobota ráno a hned mi bylo jasné,že dneska se pojede na výlet. Ráno rychlá procházka, pár granulek do bříška, balení batohu a honem do auta a vzhůru k dobrodružství. Přestože páníci tvrdili,že pojedeme jen chvilku, byla to jízda dlouhá a já už dával hlasitě najevo,že to by snad stačilo a ať koukaj zastavit. Stejného názoru byl i můj labradoří bráška Sam a labradoří sestřička Rozárka,takže jsme páníkům v kufru nadávali hezky trojhlasně. Konečně zastavili a my mohli ven – všude okolo už se to hemžilo dvojnožci a čtyřnožci a já podle svého čtyřkového nosu poznal,že to je ta smečka,za kterou páníci a labradoři jezdí skoro každý víkend,když mě nechávají doma. Ale nemyslete si,to mě vůbec nevadí,protože pokaždé dostanu velké prasečí ucho. Chvilku jsme venku čekali a zdravili se s ostatními čtyřnohými kamarády a pak se znovu nalodili do aut a kousek zase popojeli,ale tentokrát to opravdu byla jen chvilka, zajeli jsme do lesa a to každý pes moc rád! Tam jsme se na louce konečně pořádně proběhli a seznámili a dvojnožci mezitím zahájili celodenní akci nazvanou Pětileté retrívří tažení, určili kapitány družstev a podle barev se rozlosovali. Pak se ještě pomalovávali nějakými barvami, k čemuž lze jenom podotknout,že kdyby to udělal pes,dostal by na zadek,že je čuně. Ale tak to už holt na tom světě chodí. A pak už to všechno začalo a jednotlivá družstva vyrazila na trať.
První úkol byl hned u louky, vyběhli jsme na takový kopeček a hledali papírky s čísly – teda dvojnožci hledali,správný pes hledá buřt,klobásu nebo leklou rybu,ale papírů je všude spoustu,tak proč by se namáhal. Nutno říct,že vzhledem ke kvalitě smyslů dvojnožců, našli,co hledali,celkem rychle, a mohli jsme tak vyrazit na lesní cestu. Šli jsme podle barevných fáborků navěšených na stromech, retrívři lítali jak splašený,tam a zpátky,tam a zpátky, jen já jsem se zhostil funkce vodícího psa a vedl jsem páníčka hezky na šňůře,aby se snad někde neztratil. Pak jsme v lese dorazili k dvounohým tetám,které nám zadali další úkol. V lese byl takový čtverec a chudinky paničky tam poztráceli nějaké dummíky a protože mají nos nulový, nemohli je najít. A protože v nouzi poznáš přítele, byli do lesa posílání po jednom čtvernožci,aby ty poklady našli. Všichni byli moc šikovní, někteří se u toho stihli dokonce i pořádně proběhnout, někteří podle výrazu dokonce i řešili strategické a složité problémy,ale nakonec se všechny dummíky našli. Já jsem teda nic nehledal, samozřejmě,že bych to zvládnul levou zadní,ale je pod mou úroveň hledat v lese,kde voní zajíčci a srnky, nějaký textilní buřty. No a tak jsme vyrazili dál a šli cestou necestou až jsme došli k dalšímu stanovišti,kde se tentokrát předváděli dvojnožci. Házeli granátem (gumovým,ne opravdickým), stříleli ze vzduchovky a pak ještě z praku. Moc nerozumím,proč tak blbnou,ale já vždycky tvrdím,že lidi jsou divný psi,takže to vlastně není až akové překvápko.. A to jsem ještě netušil,že se při dalším úkolu budou plazit po zemi pod nataženými provázky,když každý průměrně inteligentní čtvernožec na první pohled vidí,že se to dá oběhnout nebo přeskočit. Na stejném místě byla opět nějaká pomatená dvojnohá teta a ta házela do lesa srnčí nohy (to já poznám,jedna nám visí v komoře) a chudáci psi je museli zase hledat a nosit. Ježto ale takzvaní retrívři nemají moc hrdosti a snaží se lidem za každou cenu zalíbit, tak jim pro ty nohy opravdu běhali a všichni je přinesli. A kapitánský nejzkušenější pes dokonce přinesl tříkilovou atrapu zajíce a to vám teda řeknu,to je výkon, jen si to zkuste, vzít si to do mordy! Když jsme zase všechno vyřešili a lidem všechno našli, seběhli jsme dolů z kopečka a pokračovali lesem dál. Bylo moc krásně, sluníčko svítilo, všude plno pachů a vůní,tak se nám šlapalo moc pěkně. Neuběhlo ani moc času a došli jsme na místo,kde na nás čekal další úkol. Nejdřív na páníčky , kteří se rozdělili na skupinky a hráli takovou hru,které říkali Aktivity. Jeden dvojnožec si z pytlíku tahal papírky,na kterých bylo napsané slovo a to slovo musel nakreslit tak,aby ostatní dvojnožci poznali,co to je. A ti pak utíkali k další skupince a bez ukazování jim museli vysvětlit,o co se jedná tak,aby to i oni uhodli. No, co vám budu povídat, zase další člověčina, kdo to kdy viděl,při vysvětlování nepoužívat uši, ocas,packy,prostě nic. Základní sociální návyky to nemá! A po tom všem humbuku chtěli,aby si všichni pesani lehli a ani se nehli a oni jim to z dálky stopovali. To já znám a taky umím,ale moc často to neprovozuju,protože jak panička říká,jsem jak pytel plný blech. Ale to pravda není,blechy nemám, mám protibleší obojekNaštěstí i jiní jsou jako pytel plný blech,takže jsme se tam moc nezdrželi. I když vzhledem k tomu,kolik bylo všude kolem zvuků a pachů, zase tolik blech neměli. Pak jsme opět vyrazili na cestu a zvolna se blížili k poslední lesní disciplíně,která opravdu stála za to. Vždycky jeden dvojnožec a jeden čtyřnožec měli vyběhnout na trať, přeskočit pár poražených stromů, proběhnout slalom z tyček, doběhnout k dvojnohé tetě,pomoct jí najít ztracenou jelení nohu,vrátit se na start a tam ještě jednu nohu aportovat. Taktiku zvolil každý jinou, někdo pomáhal pesanům se slamomem tím,že jim před čumák strčil dobrůtku a psům se tím zakalil rozum i zrak a slalom tak proběhli ani nevěděli jak, někteří silní pánečci brali pejsky do náruče a slalom prokličkovali sami. V tom druhém případě poslední tyčky probíhali už takřka po kolenou. Holt si nemají pořizovat velké retrívří bestie,ale patnáctikilové roztomilé voříšky jako jsem já. Nohu našel i přiaportoval každý,i když některým to trvalo už trochu déle, přece jen i retrívrům ke konci docházelo,to,co mě dochází od začátku,že co kdo ztratí,má si taky najít, zvlášť,když je to na první pohled vidět a sám si to dvojnožec odhodí. Pevně věřím,že i retrívři naleznou ztracenou psí hrdost a po pár takových akcích, mě konečně začnou poslouchat a to teprve lidi budou čubrnět! Taky jsem jim to hezky začal vysvětlovat a určitě by to pochopili už teď,ale naneštěstí jsme už docházeli nazpátek k autům a páníci nás naložili a jeli jsme zpátky na místo srazu. Dvojnožci už byli pořádně hladový a tak si objednávali v hospodě výborné vepřo-knedlo-zelo a svíčkovou, jen chudáčkům psíčkům podvyživeným hladovým nebohým nic nedali. Hlavně,že si mlaskali a přáli dobrou chuť! Když se nacpali k prasknutí a hezky si popovídali o tom,jak to bylo dobré,aniž by psíčkům byť jen drobek hodili, uskutečnila se poslední disciplína, při níž především lidská štěňata zpívala písničku do mikrofonu a z takové krabice jim k tomu hrála hudba. Tím soutěžní disciplíny skončily a došlo k vyhlášení výsledků a  každý psí účastník dostal diplom se svým jménem,kostičku a pytel granulek - zde si ale dovolím protestovat proti způsobu předání – diplom ať dají klidně dvojnožcům,ale kost by se měla předávat z ruky do mordy,protože v tašce je nám pejskům k ničemu. A lidi nám jí dají až se jim zachce,takže propříště prosím zapamatovat!
V tu dobu už se většině z nás klížila psí očka a mě vůbec nejvíc,protože jako nezávislý pozorovatel a zapisovatel jsem měl nejzodpovědnější funkci a musel jsem být ve stavu neustálé pohotovosti a tak jsem už ani moc neprotestoval,když se naše smečka rozloučila,nasedla do auta a vydala se zpátky domů.
Ale už se moc těším na letní psí tábor,protože tam bude dost času na to,abych retrívrům vysvětlil,co je to psí důstojnost, samostatnost a že koneckonců i lidi by měli trošku trénovat,protože když za ně všechno vyřeší psi,tak si sami ani kostičku nenajdou a nos už nebudou mít nulový,ale mínus jedničkový. A jak to pak má jeden pes všechno stihnout ohlídat, nají,přinést a ještě dávat pozor,aby páníčci neprovedli nějakou človečinu!

Pac a pus,psům zdar a vořechům zvlášť, Váš Ferda

P.S. Ještě Vám musím poslat básničku,kterou po cestě domů složil můj nový labradoří kamarád Borgo své paničce Helče,aby mu v autě neusnula. Protože kdyby usnula,to by už pak chudák pes odnesl fakt všechno, i řídit by musel!

Labradoři ti se mají! Celý den si jenom hrají, skáčou hejsa hopsasa, pak dostanou kus masa.... Super péče, krmení, zatěžko nám nic není, labrador spí v posteli v týdnu ba i v neděli, vbrzku milující pán - kolem packy omotán.
Když však labrouš zlobí, běda! Velíš "lehni"-on jen sedá, odložíš ho - zlatý voči! - na kolemjdoucího skočí, olíže od hlavy k patě, při tom však se tváří svatě, štěká že chce aportovat, nenechá tě nic pracovat, táhne jak kůň, ještě k tomu vždycky jinam nežli domů...
A pokaždé když je venku, strašně chce támhletu fenku.
Kachnu z vody nedonese, na blbnutí se jen třese.
Natáhneš mu vlečku, ale: on dá správné stopě vale a lítá si -nač ty štráchy- klidně za jinými pachy. Barva, to je taky dílo. Jde rychlejc, než je ti milo. A co ty, he? Co ty na to? Co mu chceš udělat za to? Zdupat ho? To nelze, běda - kynologie je věda - zradíš-li si psa, pak věz: na zkouškách máš utrum dnes i zítra ba i po letech. Zrazený pes, to je pech. Zkušební řád totiž praví: Pejsci musí býti zdraví, též radostně pracující, pána nad vše milující. Ocas stažen mezi nohy prozrazuje špatné vlohy, nebo vůdce prchlivého, zlostného a nedobrého. To jsou nežádoucí věci, rozhodčí pak mají kecy.
A tak proto přátelé, berme výcvik vesele, sportovně a s nadhledem životem ať s pejsky jdem. Radost je koření žití, slunce hnedka více svítí, zbaven budeš všech chmur bytí, po boku-li včera, dnes kráčí věrný přítel pes.
Pomůže ti vždycky v tom vycvikretrieveru.com

zpět

další články: