VÝCVIK RETRIEVERŮ

Můj týden v Kanadě

Moji soukmenovci, „dobromyslní“ buldoci, byla jsem se svojí paničkou jeden týden v Kanadě. To vám byla Krása, nejen ta příroda, ale hlavně ti psi! Umíte si představit 48 retriverů, jednoho buldoka a jednoho jokšíra pohromadě na jedné obrovské pasece?

Moji soukmenovci, „dobromyslní“ buldoci, byla jsem se svojí paničkou jeden týden v Kanadě. To vám byla Krása, nejen ta příroda, ale hlavně ti psi! Umíte si představit 48 retriverů, jednoho buldoka a jednoho jokšíra pohromadě na jedné obrovské pasece?
Moje panička měla zprvu strach, jak se budu chovat. Už viděla, jak každého převálcuji a uslintám! Ovšem nic takového se nedělo. Jsem totiž opravdu společenská! Musím Vám ale nejdříve objasnit, jak jsem se dostala do té Kanady.
Právě před rokem jsem se stala adoptivní matkou, či lépe řečeno vychovatelkou mladé slečny retrievera. Mám s ní práci pořád, je nevychovaná do dneška. No a proto byla svou paničkou přihlášena na výcvik retrieverů do té Kanady. Už jste na to určitě přišli, že to není Kanada za mořem, ale zrovna taktéž krásná Kanada česká u Jindřichova Hradce.
Byl to zatím můj nejúžasnější týden, jaký jsem prožila v psím společenství právě kvůli těm úžasným retrieverům. On se vůbec nikdo s nikým nepral, všichni si spolu hráli a proto ani já neměla důvod cenit zuby, tedy až na ty, které mi soustavně koukají. Moje panička jim říká „věšáky“. Ačkoli jsem se snažila prohnat alespoň toho mrňavého jokšírka, vůbec jsem Vám neuspěla, vyrůstá totiž mezi labradory. Ta se ale panečku uměla bránit a jak ječela. To víte, to nesnáším a tak jsem se jí raději vyhýbala. Ještě by řekli, že mám strach.
Hned první den jsme s paničkou zabloudili při sbírání hub. Nevím, co na tom ty lidi mají. Vůbec TO nevoní po MASE! Retrieveři byli tedy také trochu divní. Nosili mrtvé ptáky, dokonce i z vody a vůbec je nežrali! Tak tomu už nerozumím vůbec. Všichni dostávali granule jako já, pak jim hodí ptáka, někam třeba do roští a oni, místo toho, aby se schovali a pěkně ho snědli, tak ho přinesou jejich vůdci a ten ho hodí zase někam a zase ho přinesou a tak pořád dokola. ZÁHADA! To prostě nechápu. Ti „lovečtí“ jsou opravdu jiní.
Když jsem si hned první den při tom bloudění po Kanadě odřela tlapičky a panička si uhnala výron, tak jsme pak raději odpočívali. Byla to krása, směla jsem sedět vedle paničky na sluníčku na lavičce, kyslík se tam dal krájet, sluníčko jen zářilo, klid na lůžku a ticho.
Prostě naprosto báječný týden v Kanadě.
Moje svěřenkyně Dixie sice zkoušky sice neudělala, ale já i moje panička jsme rády, protože na příští rok máme zas zamluvenou Kanadu.
S pozdravem
Adélka Bulldog MI-OL-WIN
a moje panička Angela

zpět

další články: